Počátky baletního focení
K focení baletu a klasického tance jsem se dostal jako pověstný slepý k houslím. Je pravda, že co moje paměť sahá jsem chodil na balet do Národního divadla moravskoslezského, kde jsem obdivoval mimořádné umění všech baletních tanečníků. Že bych se ale někdy mohl baletní fotografii věnovat nějak soustavně, to by mě nikdy nenapadlo.
Všechno to vlastně začalo přes obdiv Jakuba k baletu a jeho přání mít fotografie v duchu Seregeie Polunina, enfant terrible soudobé mezinárodní baletní scény, pověstného nejen svým mimořádným baletním nadáním, ale také svými excesy.
Na konci prázdnin 2018 jsem se sešli v Kulturním centru ve Frýdlantě nad Ostravicí, které s mimořádnou laskavostí poskytlo své prostory, a vznikla první série baletních fotografií. V rámci odpoledne vzniklo několik velmi podařených fotek, které si můžete prohlédnout v tehdejším příspěvku. Protože téma byl Sergei, celé jsme to s Jakubem nazvali padlý anděl.
Mohlo by se zdát, že tím celé baletní focení skončí. Jenomže do hry vstoupily sociální sítě a přátelé Jakuba. Mezi jeho velké fandy a příznivce patří také vedoucí kulturního odboru zmíněného Kulturního centra ve Frýdlantě, která vytvořené fotky zahlédla a přišla s nápadem uspořádat jejich výstavu v prostorách kulturního centra.
Spolupráce se Sergiem a Barborou
Vzhledem k tomu, že podobnou nabídku neodmítne žádný fotograf, oslovil jsem opět Jakuba s možností dofotit kolekci a vytvořit tak větší soubor fotek s baletní tématikou. V té době už Jakub úzce spolupracoval se sólistou Národního divadla moravskoslezského, Sergiem a přední členkou souboru, Barborou, kteří se starali o pohybovou průpravu Jakuba. Domluvili jsme se tedy s těmito báječnými profíky a vytvořili úplně nový soubor fotek klasického tance. Ten opět vznikal v prostorách frýdlantského kulturního centra, které se tak stalo našim trvalým podporovatelem v baletní tvorbě. Fotografie, které jsme v rámci odpoledne vytvořili jsou opět k nalezení v samostatném příspěvku.
8. dubna 2019 se tak mohla konat moje další výstava velkoformátových fotografií, věnovaná tentokrát tématu baletu. V předsálí kulturního centra ve Frýdlantu bylo umístěno na 20 fotografií galerijního formátu 60×90 cm. Vernisáž výstavy se nesla v komorním duchu a její průběh zahájilo taneční vystoupení Dominika s Míšou, kteří ve Frýdlantu reprezentovali místní taneční klub Antonio.
Giacomo
Asi už se nedovím, co stálo na počátku mé další spolupráce v oboru baletního tance. Jestli to byla právě spolupráce se Sergiem a Barborou, nebo to byla frýdlantský výstava, nevím. Každopádně v září 2019 se uskutečnila další spolupráce s členem baletního souboru Národního divadla moravskoslezského, Giacomem. Obdobně jako v prvním případě, i tentokrát na focení přijel skvělý profesionál s obrovskou pokorou a pílí.
Specifikem celého souboru baletních fotek je, že ve všech případech se realizovalo na tzv. nekonečném pozadí. Což je v podstatě obrovská role bílého nebo barevného papíru, která se zavěsí do konstrukce na stojany. Obvykle stačí, když je tahle konstrukce jen o pár desítek cm vyšší, než je fotografovaná postava. Ne tak v případě baletu. Nejen že součástí některých pozic jsou ruce umístěné v prostoru, tanečníci baletu jsou ale navíc obdařeni schopností vysokých skoků.
Nasvícení celé scény se mění v závislosti na záměru, který fotka má. Protože se fotilo na šedém pozadí a oblečení tanečníků a tanečnic bývá černé, bylo potřeba nejdřív vyřešit problém se splýváním postavy s pozadím. V divadelním prostředí se to obvykle řeší jedním bodovým světlem, které nasvěcuje sólistu shora zezadu. Podobné řešení není možné u focení na tzv. nekonečném pozadí realizovat, protože by vyžadovalo velmi vysoký stativ (ale fotky by tedy byly skvělé, to se musí uznat).
Celý problém s oddělením postavy od pozadí bylo třeba řešit jinak. Nakonec jsem použil osvědčenou techniku z portrétní tvorby, takže jsem celou postavu zezadu nasvětloval pomocí dvou úzkých strip boxů. Ty jsou umístěny těsně mimo pozadí, takže nevadí v pohybu a nezasahují do scény. Pro omezení rozptylu světla byly osazený navíc voštinovým filtrem.
Posledním technickým problémem bylo vyřešit hlavní světlo, které by umožnilo vidět tanečníkům do tváře (mimochodem, baleťáci jsou výborní mimové!). V roli hlavního světla se střídal reflektor typu beauty dish pro širší nasvětlení s komínkem pro simulaci úzkého divadelního světla (boďáku).
I u hlavního zdroje osvětlení bylo potřeba doladit rozptyl světla, protože vize byla zachovat pozadí co nejvíc tmavé. Stejně jako v případě zadního světla pomohly voštiny (což si můžeme představit jako takový usměrňovač světelných paprsků). V několika málo případech se ještě používalo dodatečné nasvětlení pro vykrytí některých částí postavy.
Daniel
Dalším focením v oboru baletní fotografie byla spolupráce s Danem. Tady už se daly věci do pohybu více méně samospádem. Přesto, že v době focení byl Dan studentem ostravské konzervatoře, o mé předchozí baletní tvorbě neměl tušení. Do hry vstoupil všemocný Google a vyhledávání 🙂
Docela nezvykle jsme tentokrát nefotili v kulturním centru ve Frýdlantě, ale využili jsme pohostinnosti školní jídelny v Novém Jičíně. Z hlediska realizace samotného focení se už ale jednalo více méně o rutinu. Když tedy člověk pomine odsouvání stolů a vozíků na čisté tácy. Fotky z tohoto focení jsou opět v samostatném příspěvku.
Možná vás zarazil název většiny sérií baletních fotek. Jak jsem se dozvěděl při prvním focení s Barunkou a Sergiem, baletní tanečníci používají termín linky pro popis linií a tvarů nohou a paží (baleťáci, kdybych to pomotal, tak mi klidně nechte komentář :-)). Odtud tedy název většiny příspěvků a výstavy samotné.
Antonio
Spolupráce s Antoniem byla výsledkem takového lehkého stalkingu. Antonio je součástí baletního souboru Národního divadla Moravskoslezského, takže se jeho posty začaly objevovat na mém Instagramovém účtu. Jeho civilní i profesní fotografie se vyznačují velkým charisma, takže jsem se osmělil Antonia oslovit s dotazem na možnou spolupráci na poli fotografickém. Znovu a opět jsem byl překvapený, jak jsou mistři svého oboru ochotní a vstřícní. Výsledkem naší spolupráce je série (opět) černobílých fotografií baletního umění.
Sergio a Sawa
Pokud jste dočetli až sem, tak vám v prvé řadě gratuluji a děkuji za trpělivost. Teď už vás čekají jen fotky samotné. Snad se vám budou líbit.
